Domů Časopis VELbloud
Vydaná čísla
Kde koupit
Akce
Aktuální akce
Archiv akcí
Kontakt Články

Články dostupné pouze v elektronické formě

Zejda a Girgis jedou do Tunceli“
(Jiří "Girgis" Prokop)

Poznámka na úvod – Tyto přezdívky jsme si vysloužili díky našim jazykolamným křestním jménům – spíše totiž projde velbloud uchem jehly nežli Turek vysloví „Zdeněk a Jiří“.

Jedna z oblastí, které dosud vidělo jen málo Čechů, a která nás svojí bizarností neodolatelně vábila, byly hřbitovy sekty alevitů, s náhrobky v podobě kamenných ovcí, něco nemajícího s vyjímkou Turecka a Arménie jinde obdoby. Doufali jsme, že snad potkáme i nějaké alevity, což se nakonec vyplnilo, ale o tom později.

Po příjezdu z Tunceli (vysl. „Tundželi“), hlavního „města“ celé hor(s)ké oblasti, do ospalého městečka Pulumuru se ukázalo, že s dopravou do námi plánované rajónu s „ovčími“ hřbitovy to nebude tak docela snadné. Minibusy ani taxi nikde, jen partička mladých horalů pucujících s pečlivostí u orientálců při takové činnosti nevídanou, svůj zánovní Ford Transit, oblíbenou to mini dodávku v celém Turecku, navíc ovšem obdařenou různými chromo doplňky, na kterých oko orientálce rádo spočine a srdce dívek zachvívají se při pomyšlení, kolik má asi pod kapotou auto i jeho osvalený řidič.

Náš příjezd vzbudil ohlas jistě zasloužený, neboť tuto oblast turisté vskutku nenavštěvují, a když, tak jen zarytí a skalní middle-eastofilové, ke kterémuž spolku se oba rádi hlásíme. Naše zavazadla už stačila různými procházkami po bazarech poněkud nakynout a vzbuzovala veselí domorodců. Nejedněm řidičům však zmizel úsměv z tváře, když měli naše vypasené batožiny odnést do zavazadlového prostoru. Když nás do svého minibusu vábili, běželi s nimi leckdy jako o závod, ovšem jakmile jsme zaplatili, batůžky nějak náhle ztěžkly a byly obvykle neúprosně vykuleny do prachu cesty.

Obřad smlouvání o ceně započal a my jsme přemítali o naší vyjednávací pozici. Inu tak, s 25 kg bágly se pěšky moc daleko nedostanem, konkurence žádná, bylo jasné že buď pojedeme s nimi, nebo vůbec nepojedeme, leda tak až zítra ráno na radlici traktoru. Nu což, nenecháváme se odradit a probíráme nyní naše výhody. Nevemou-li nás, nikdo jinej tady není, a asi hned tak nebude. Další kšeft možná až tak v září, jestli ovšem ještě letos v září.

Naše odhodlání srazit cenu z „elli“ (50 tureckých lir, tehdy cca 500 Kč) minimálně na „otuzbeš“ (35 lir) bylo nezlomné. Vyjednávání zatím uvázlo na mrtvém bodě „kirk“ (40) a horalé se zdáli také neústupní. Ovšem kampak na nás, Zejda a Girgis nejsou dnešní. Jak trefně poznamenal spolucestující Zejda - „My jsme byli už na 14 rekreacích a víme jak to chodí - otuz beš !“ Sundali jsem bágly, sedli si na obrubník a předstírali, jak jsme jen dovedli, že máme moře času a že nám na tom pranic nesejde, jestli pojedeme teď nebo až zítra. „Však voni vyměknou, hele vsaď se, že do deseti minut pojedem, otuz beš !“. Po 5 minutách zazněla ona vytoužená rajská hudba našim uším a naše ega se tetelila blahem, jací jsme to zkušení vyjednavači - „Oukej, otuz beš“. A jelo se.

Když jsme vyjeli se dvěma Kurdy jejich neoficiálním „taxíkem“ do hor, byli rozjařeni, že k nim vůbec někdo přijel a že se zajímá o Kurdy (donedávna se do oblasti Tunceli nesmělo, platila za jednu z nejodbojnějších a nejneznabožštějších v Turecku - ovšem z muslimského pohledu) a pouštěli nám jejich povstalecké protest songy. Nejvíc se nám líbila skladbička „Gerilla ródž baš !“ což v překladu znamená v kurdštině něco jako „Buďte zdrávi partyzáni !“. Za veřejnou produkci je prý v Turecku až 10 let.

Náš řidič, srdnatý horal, uměl anglicky jenom jedno slovo a to slovo bylo od Boha a to slovo bylo “Oukej“. No, na druhou stranu, jediný výraz v kurdštině, který jsem do té doby pochytil, bylo „sepaz tikem“ (děkuji pěkně) a s tím jsem taky vystačil. Z naivní představy, že Kurdové budou rozumět persky, jsem byl rychle vyveden, ač příbuzné indoevropské jazyky, přeci jen „příbuznost“ je asi taková jako češtiny s lužickosrbštinou. Nějak jsme se vždycky turecko-rukonoho-neverbálně domluvili, i když na vážnější debatu, třeba o pozicích PKK na turecko-irácké hranici, to věru nebylo.

Vzájemného zmatení jazyků mohli jsme docela dobře zneužívat k našemu pobavení a řidiče častovat zlidovělými citáty z našich oblíbených filmů : „No to je dost táto, žes nás taky vyvez !“, „Počkej nahoře, to budou panoramata.“, „No hele, za ty prachy, no řekni táto !“. Táta, co nás vyvez, se neúnavně snažil nám cosi turecky vysvětlovat, v bláhové naději, že když umíme číslovky, tak přeci jen vlastně umíme turecky a že s námi bude nějaká zábava. Naše nejoblíbenější panoramata byla zejména třítisícovka Buyer Bába, kterou jsme samozřejmě ihned překřtili na „Hujer Bába“. Původní její název znamená prý v překladu nic víc než prosté „Hora tady“. Možná by stačilo pojmenovat ji prostě „Hora“, „to dá rozum že je tady, kdyby byla jinde, to bysme ji přece neviděli, co táto ?“

Zajímavým rozptýlením byla zastávka na poutním místě u hrobky svatého muže XY Báby, kam jsme dorazili zkratkou přes jediný vojenský zátaras, který jsme cestou potkali. I zmlkla na chvíli Gerilla i spoušť foťáku, k našemu překvapení žádné složité čekování neproběhlo a vojáček prostě jen odsunul zátaras a popřál nám šťastnou cestu za svatými ostatky. Hrobka byl poněkud nevzhledný betonový budlík, ovšem uvnitř se na nás usmívaly tváře známé z Íránu – Hossein a Alí, se zelenými ručníky kol havraních kadeří, chyběl už jen Abolfazl s plamenným pohledem a jizvou na čele, od meče odpadlíků, šíítský to hrdina bitvy u Karbalá. Čecha, pamatujícího seriálovou produkci konce 70.tých let, nemůže při spatření ležérně uvázaného turbanu a uhrančivého pohledu lemovaného černým plnovousem napadnout jiná přezdívka než: „šíítský Sandokan“.

Na sarkofágu byl bílý přehoz s červenou růží a tureckým nápisem „Seni seviyorum“ (Miluju Tě), značícím, že svatý muž požívá i dnes úcty poutníků. Čím se svatý Bába proslavil, nebylo nám dáno zvěděti, bylo nám zato dáno se osvěžiti v blízkém prameni, kterýžto světský cíl naší zbožné pouti nyní převážil. I nelenil jsem a klobouk lovce Pampaliniho též ve svaté vodě omočil, sledován pobavenými pohledy několika pohádkových dědečků, medících si ve stínu olivovníků a rozjímajících o všehomíru.

Po několika kilometrech cestou necestou zjevuje se v dálce hřbitov, náš řidič nadšeně gestikuluje a hrdým hlasem cosi nám sděluje, volně si překládám jako: "Tak, to koukáte jelimani, že sme vás sem nakonec přece dovezli, nevim teda co na tom vidíte, je to jen pár šutrů (našinec viděl již mnohá podivínství ferendžiů, tak to neřeší, neb jej zajímá hlavně vejdělek) tak šup, vyfoťte si všechny ty kamenný ovce, ale žádný zdržovačky, do večera musíme bejt zpátky, hajdy hajdy !"

Vlastní cíl celé cesty do hor byla kuriozita dosud v žádných průvodcích nezmíněná a mým spolucestujícím Zejdou před časem objevená, internetu budiž chvála. Jedná se o hřbitovy sekty alevitů, málo známého naboženství Blízkého východu uctívajícího jako proroka nikoli Mohameda, ale jeho zetě, a později i čtvrtého chalífu Alího. Vzhledem k tomu že značné úcty se Alí těší u muslimských šíítů, dařilo se alevitům přesvědčit většinové muslimy že oni jsou vlastně také muslimové, což je dosti sporné. O náboženství alevitů dodnes mezi orientalisty nepanují úplně jednotné představy, to nejspíš vzhledem k jeho synkretismu a mnohotvarosti ani nejde. Jedná se o zcela svéráznou odnož islámu, s prvky šíítského zvýraznění významu čtvrtého kalífy ´Alího, i s mnoha prvky súfijské školy tureckého řádu Bektaši, například s tanečními rituály podobnými tanci „vířících dervišů“ „sema“, pořádanými v tzv. „domech shromáždění (alevité nemají chrámy nebo mešity), kterých se účastní muži i ženy společně.

S alevity jsou obsahem svého náboženství blízce příbuzní, nikoli však totožní, alawité, tvořící významnou náboženskou menšinu v sousední Sýrii, a jejichž příslušníky je i rodina Asadů, vládnoucí v Sýrii již téměř 40 let. V Turecku jsou alevité etnicky téměř vždy Kurdové, případně docházeli i k míšení s poměrně spřátelenými Armény. V učení a tradici alevitů se na rozdíl od jiného menšinového náboženství, jezídismu, hojně rozšířeného zejména mezi Kurdy v sousedním Iráku, neobjevují tolik prvky předislámského náboženství zoroastriánského.

Staré náhrobky mají velmi zvláštní a naprosto unikátní vzhled, jsou totiž ve tvaru ovcí. Začali je stavět kočovníci kmenů Akkoyunler a Karakoyunler („bílé ovce“ a „černé ovce“) kteří přišli společně se seldžuckými kmeny do oblasti dnešního východního Turecka někdy v 13. století, ze kdy také pocházejí nejstarší náhrobky. Poměrně dlouho si tyto kmeny udržely relativní samostatnost jak na selžuckém tak později na osmanském impériu. Dříve se alevitům také říkalo „kizilbaši“, „rudohlaví“, podle charakteristické červené vysoké čepice ovinuté turbanem. Ovčí náhrobky jsou vedle tradičních ornamentů často zdobené i modernějšími motivy, třeba ve tvaru samopalů Kalašnikov, vzor AK-47.

K našemu překvapení nalézáme na hřbitově dosti početnou rodinnou, nebo spíš klanovou sešlost a jsme obdarováni sendvičem s čerstvým skopovým, no vida, máme to i s obědem. Natrefili jsme totiž na pohřeb jednoho místního dědečka a sjelo se tak početné příbuzenstvo, že to až připomínalo slova pana Načeradce z Mužů v offsidu : "Tolik příbuzenstva - smí to vůbec bejt ?". Alevíti jsou toho mínění že smí, drží hodně při sobě a tak se nám nakytla příležitost popovídat si s alevíty z Dallasu anglicky a s těmi, co přijeli z Wurzburgu německy. Dědečkova babička byla Arménka, o čemž přinášely nosy potomků dosti výmluvné svědectví, také však o tom, že alevismus sdružuje různé národnosti, zejména pak ty, které zase vzájemně spojovala zkušenost s útlakem většiny. V provincii Tunceli jsou většinovým obyvatelstvem Kurdové kmene Zaza, alevítského vyznání. Kvůli útisku ze strany sunnitské většiny se jich mnoho vystěhovalo, ale na svou rodnou zem nezapomínají.

Tak holenkové, už jste se s kamennými ovečkami dosti vyřádili, tak nasedat a hajdy hajdy zpátky do Pulumuru, obchod se musí točit. Naší plánovanou přestupní stanicí byla křižovatka na hlavní silnici mezi Erzincanem a Tercanem, kam jsme měli namířeno. Započalo další kolo vyjednávání, lze-li ovšem vůbec pro naše snahy o lámanou turečtinu takového slova použít, nalámali jsme ji jak jen je možno takovou turečtinu nalámat, a náš smělý dotaz zněl, zda nás ti dobří lidé na tuto křižovatku odvezou. Když ani všech deset prstů nestačilo na vyjevení našeho přání, musela přijít na řadu malůvka, úhledná jak od Čmárybora Šmodrchy, po které zaznělo vítězné „Evet !“, „Heuréka !“, už jsme doma !, jiště jiště, pánešci miloušci budou vysazeni na křižovatce, a je jen v rukou Alláha, jestli jim něco pojede.

Obvyklý konec snahám navázat s námi v turečtině vážný rozhovor, a závěrečné téma, kde jsme se ještě jakžtakž chytali, ač fotbaloví Neználci, bylo pochvalné vyjádření o Barošově angažmá v Galatasaray Istanbul, což byla jedna z posledních vět v turečtině našimi vozataji pronesených, ve které jsem identifikoval nějaká známá slova. Nosnost tohoto tématu byla ovšem záhy vyčerpána poznámkou druhého vozataje, ve které se objevilo nové spásné slovo „Bešiktaš“ (pozn.: další z velkých istanbulských spolků hrdinných kopálistů), pronesené s patřičnou hrdostí skalního fanouška, a které tudíž poskytlo klíč k překladu jeho sdělení, které nemohlo znít jinak než: „Baroš je stará buzna a Galatasaray sou saláti ! Bešiktaš !“. Po této poznámce již Zejda a Girgis více do debaty o fotbalu nezasáhli.

V jistém směru měl svá slova nepochybně solidně podložena, neboť vskutku jeho oblíbený konkurenční tým stal se letos mistrem zdejší ligy a tedy jejich fanoušek, který se o jejich úspěch přeci neméně zasloužil, mohl na „géčka“ dělati dlouhý nos. Hle, jak plebejský ten sport, spojuje znesvářené národy a kultury sbližuje, jazykových bariér nic nedbaje. Až se budou všichni dobří Kurdové zajímati více o to, zda ligu vyhraje B. nebo G., případně F., nežli o takové hlouposti, jako je nějaká samospráva a demokratické volby, pak se jistě prosperita vplíží i do tuncelského údolí.


Provincie Tunceli, v turečtině „země bronzu“, dříve nazývaná Dersim, v kurdštině „stříbrné dveře“, přejmenovaná po rebeliích v roce 1936. Jediná provincie s alevitskou většinou, a nejřidčeji osídlená v celém Turecku (10 obyvatel/km2). Nachází se zde přírodní park Munzur Vadisi Milli Parkı, s nejpestřejším druhovým zastoupením v Turecku.

Hledání skladby „Gerila ródž baš“ v „em pí ič“ (turecky „mp3“) v internetové džungli, bylo jedním z největších googlovacích úkolů jaké jsem kdy vykonal (nepočítám-li nalezení chemického názvu jedné rostlinné molekuly v databázi knihovny regionální malajsijské university), po 2 hodinách se zadařilo (dík patří italským kurdských stránkám www.uikionlus.com ) a tak tedy : „Partyzáni, dobrý den !“.

Poznámka na závěr - Potvrzuji tímto, že všechny zde uvedené příhody zakládají se na pravdě a že žádný není poskvrněn smyšlenkou či pustou lží, neboť tak daleko má fantazie zdaleka nesahá.