lékárna v Aleppu
Domů Časopis VELbloud
Vydaná čísla
Kde koupit
Akce
Aktuální akce
Archiv akcí
Kontakt Články

Články dostupné pouze v elektronické formě

Mlékárna Al-Shark v Aleppu – zápisky praktikantovy, část II.
(Jiří Prokop)

Bylo, nebylo, psal se rok 1995 Když jsem v roce 1995 pobýval čtyři týdny v severosyrském Aleppu coby student na praxi v mlékárně Al-Shark, na své první cestě na Blízký východ, bylo tomu tehdy 16 let od doby, kdy toto bohaté, kosmopolitní a nábožensky tolerantní město zažilo poslední boje při sunnitských rebeliích roku 1979. Nebylo by mne napadlo, že po dalších 16 letech od mé návštěvy se to bude opakovat a Aleppo a jeho obyvatelé budou opět tak těžce zkoušet, stejně jako celá Sýrie. 2015 - pátý rok občanské války. Rozdělená země, 200 000 mrtvých, přes 3 milióny uprchlíků. O tom všem se dnes dočteme ze všech možných  médií, méně už o tom, jak se žilo obyčejným lidem v Sýrii tehdy a dnes. O tom, co jsem měl možnost zažít před 19 lety, vám chci teď vyprávět. Oprášil jsem zažloutlé zápisníky a připomenul si tak mnoho zajímavých lidí, které jsem tehdy v Sýrii potkal a kteří byli mými milými hostiteli, pomocníky a kamarády. Chtěl bych jim všem popřát lepší budoucnost, než jaká se zatím jeví ze záběrů z bojišť a doutnajících trosek. O smutných věcech v souvislosti se Sýrií bylo v posledních letech napsáno snad až příliš mnoho. Pokusím se tedy svými vzpomínkami vnést trochu veselejší tón, snad to nebude bráno jako nepatřičné.


Hlavní brána do Citadely (1213)

Kluk z plakátu
Nevědomost o místních poměrech, s jakou jsem tehdy přijel do Sýrie, dojemně ilustruje tato příhoda. V továrně Al-Shark visí u stropu snad 50 portrétů usměvavého staršího pána v kvádru, s decentním knírkem a vejčitou hlavou myslitele. Že to je prezident Háfiz Asad, jest nabíledni. Kdo ale je ten chlapík vedle něj, mladý fešák v maskáčích, s černými brýlemi a bíbrem? Způsobují své první faux pas nevinným svým dotazem: „Kdopak je ten chlápek na plakátu s těma černejma brejlema?“ „Dear George, to je Básil Asad, prezidentův syn“, trpělivě vysvětluje „company guide“ Fairuz, pomyslíc si asi, z jakého Balíkova jsem to sem přijel. Jak jsem se později dozvěděl, byl jsem vůbec prvním studentem z Evropy, který kdy přibyl na praxi do mlékárny Al-Shark a neodbytně jsem tedy budil mezi místními pozornost coby exot, kterého si musí patřičně vychutnat, neboť kdo ví, kdy zase přijede další takový jeliman, který vnese vítané rozptýlení do běhu všedních dnů.


Osmanská mešita Al-Chusravíja (1546)

Miss Néhid a oči jako dvě studny
Zdá se po několika uplynulých dnech, že George, „Žórž“, praktikant z Džumhuríja Čekíja, má po 3 týdny v hlavní pracovní náplni praktikanta okounět a klábosit se zaměstnanci. Cosi jej stále táhne do 2. patra, kde sídli jistá účetní, sličná okatá Syřanka v šátku, „miss Néhid“, za kterou se občas G. vydává pod průhlednou záminkou zlepšit si angličtinu. Tutéž mantru „imprův maj ingliš“ opakuje jakoby v božské synchronicitě i ona účetní a zve G. do svého „office upstairs“. Miss Néhid nabízí zvídavým praktikantům i lekce arabštiny, ovšem „oči čjorne“ budou jistě zajímavějším lákadlem než to, že arabština má ještě více časů než angličtina a například jen na rozlišení alefu nesoucího samohlásku „a“ od alefu s „i“ je celá velká kapitola cvičení. Vše jest však zcela nevinné, neboť G. je nesmělý a léčí se. Rozverný laborant Mustafa, který vše vidí a směje se pod rašící knírek, přerušuje tyto výlety oznámeními, že přišlo mlíko z kolchozu v Ain Dara a je třeba změřit tučnost metodou dle Gerbera.


Lázně Hamam Yalbugha (1491)

Pod ochranou Aladinovy lampy
Jako první mě bude mít „na hrbu“ pan Ala´a ad-Dín, jemuž pro jednoduchost říkám prostě Aladin. Jeho oblíbenou kratochvílí bylo zasvěcovat mě do zbožíznalectví, abych nenaletěl. S roztomilou povýšeností městského mlsouna si rád dělal legraci z balíků z vesnice, kteří nerozumí ničemu a nemají páru o hodnotě a opravdové kvalitě. Vděčným objektem byl jistý Mustafa, jenž pramálo se staral, je-li čaj ássam nebo daržíling a už vůbec ne o nějaké broken orange pekoe, ale spíš o cenu. Není kupříkladu čaj jako čaj a cukr jako cukr, což Aladin názorně vysvětloval těmito slovy: „Zis tea from Mustafa. Not good. Mustafa from villidž. And pípl from vilidž – them the same. Zis šugar no good. From Mustafa.“ „V Aleppu je všechno lepší. V Damašku moc túrist, nepoznají co je dobré, kupují všechno. Čaj v Aleppu – za 180 liber (SYP, syrská libra, tehdy 0.5 CZK) dobrý, za 80 liber – chudina. Jú andersténd?“ Odpoledne jsme byli v obchodě s kazetama, měli tam výkvět soudobého popu, třeba „Best of Boney M“ a „Největší pecky Kenny Rogerse“. Povídám Aladinovi, že bych radši něco místního, ale že nic neznám, dám si od něj poradit. Tak mi Aladin dones druhý den něco na poslech a mou sbírku obohatilo něco z klasických arabských hvězd - Fairuz, Warda, Majda Al-Hennawi a pak nějaké popiny, vzhledem sice připomínající Kroky Františka Janečka, ale poslouchat se to dalo rozhodně spíš. Za 40 syrských liber kazeta - no nekupte to ... Ta egyptská taky nebyla špatná, ale už trochu moc didžina „ó, o, ó, o, tadádadí - istahlí istahlí, má barafí misrahlí“, znělo to jak „Decibely lásky“ od Michala Davida, co to ale znamenalo, to ví asi jen Alláh.


Muslimský hřbitov

Musíš zvýšit tučnost!
Aladin mi ukazoval testování mléka na tučnost. Později jsem si na to vzpomněl u filmu s vojínem Ivanem Čonkinem, kde nešťastný předseda kolchozu naříká, že na něm z okresu chtějí lepší čísla, 3.5% je prý málo, plán si žádá 4%. „Musíš zvýšit tučnost!“ „A jak to mám udělat?“ „No, zaokrouhlovat snad umíš.“ „Ale to je připisování. Ach jo, když připíšu – pudu možná sedět. Když nepřipíšu – pudu sedět určitě! Tak co mám dělat?“ Zda pan Aladin „připisoval“, jsem se nedozvěděl, taky nejde všechna tajemství výroby vyzvonit prvnímu praktikantovi, co se namane a natož, když už není ze spřátelené země, neboť „Čekíja“ už není „ištirakíja“ (socialistická), na své arabské přátele zapomíná a začíná se paktovat s „Amríka“. Ale občas měli i 3.9%, tam už se jemné zaokrouhlení snese. Nedělal jsem celý den v laborce vůbec nic, jen jednou za den odběr vzorku na tučnost podle Gerbera a jedna titrace na kyselost. Porozhlédl-li se člověk po tom, co je na webu Al-Shark Company označeno jako „very modern equipped laboratory“, nelze nevzpomenout na slova zvláštního agenta FBI Alberta Rosenberga z Twin Peaks: „Vybavení zdejší laboratoře jasně dokumentuje význam slova primitivní.“ No co, na tučnost stačí pár skleněných butyrometrů, lahvička se sejrovkou, odstředivka, co když se roztočí, hučí sice jak utržená turbína z přehrady Asadova jezera, ale svůj úkol splní. A na kyselost mlíka stačí jeden titrátor. Dnes byl Aladin v dobré náladě. V laborce se celý den nedělalo vůbec nic. Jen jsme si povídali. Odpoledne jsme byli s Aladinem ve Velké mešitě. Z výklenku za zdí mešity vykukovaly něčí špinavý nohy. Aladin to komentoval lakonicky, jak to uměl jenom on, slovy: „Dervíš“. Mešita je úžasné architektonické dílko, s oparem nepamětné starobylosti. Zde se pohádková atmosféra Tisíce a jedné noci, „Alf lajla va lajla“, přímo zhmotňuje. Kolem chodí bosí košiláči v dželabách. Jedna dvojice chlapíků, „malej a velkej“, ti kdyby měli bílé čepičky vzadu do špičky, tak je to Křemílek s Vochomůrkou, vosobně a jako živý.


Velká Ummájovská mešita Džámí Al-Kábir, z r. 715

Pan Osáma „mudýr“ a kouzlení se lvím mlékem
Pan Osáma, direktor, neboli „mudýr“, mlékárny Al-Shark byl milý podsaditý pán s kudrnatými vlasy a důstojným černěstříbrným knírkem. Na uvítanou mě poctil pozváním na večeři s přáteli v noblesní aleppské restauraci Alibaba. Tam už sedělo ne méně než 40 loupežníků a rakije tekla proudem. Dalšími účastníky byl rozverný kulatý chlapíček jménem Wahájid, připomínající Hobita. „Wahájid“ znělo jako „wáhid“, neboli „Jednička“, možná tedy něco jako tamní Zlatý Slavík? Vyznačoval se tím, že když otevřel pusu, už jí nezavřel. Prý kdyby jen na chvíli přestal mluvit, tak že umře, smál se, až se za kulatý břich popadal a hned si poručil láhev rakije, dávaje tak předem pádnou odpověď na zvídavé dotazy typu: „a co děláte, když nezpíváte?“ Druhým účastníkem veselého dýchánku byl jistý Abdul Hamid, přece jen o něco vážněji působící pán s brýlemi, takový typ „pan řídící“, prý člen syrského parlamentu, nevím však za jakou stranu, nejspíš ale baasista. Večeře v restauraci Alibaba byla příjemným povyražením. Wahájid předváděl Veliké kouzlo – a sice jak se dělá takzvané „lion´s milk“. To se naleje studená voda do rakije, a ta se pěkně mléčně zakalí anýzovou silicí. Radost pohledět a což teprve ochutnat. Toto kouzlo zdálo se býti oblíbeným kouskem Wahájidova repertoáru a tak brzy pana Osámu stihla ta nehoda, že pil za stolem jednu sklenku rakije za druhou. Každá debata s cizincem se tu neúprosně dříve či později stočí na Izrael, co uloupil syrskou půdu, a na trýznění cizince dotazem, co si o tom myslí. Cizinec se obvykle ošívá vyjádřit názor, který by snad mohl hostitele urazit a došlo na to i teď. Na hozenou rukavici, že Izrael musí vrátit okupovaná území „Bikóz – it is our right!“, jsem odvětil, trochu se potíc na čele, že to je jistě pravda, ale onen má také právo na uznání vlastní existence a nárok na vlastní bezpečnost, území za mír, že ano … a v tom se velký mudýr Osáma zamračil a zahřímal, „Israíl MUST give us back Džúlan Heights. THEN we will talk about peace!“, dal si mocný doušek a pak si chvíli něco bručel, nejspíš něco o zhoubném vlivu sionistické propagandy na dnešní mládež. Pan řídící si posunul brýle, které mu mezitím leknutím spadly na špičku nosu a bodrý Hobit, aby řeč nestála, začal s úsměvem opět kouzliti a z nekonečných zásob lvího mléka do našich číšek rozlévati, načež se knír pana Osámy opět rozjasnil.


Moderní mešita Al-Tawhid (1981)

Nic pro cimprlíny
Mlékárna, pocházející z roku 1958, hostila bezpočet zajímavých figurek, všech národností a náboženství, jaké jen tato rozmanitá země, jíž Arabové zovou „Šam“ nabízí. Rozmanité bylo i používané zařízení a ještě rozmanitější úroveň čistoty jednotlivých úseků. Občas se děly věci, na které zhýčkaný našinec nebyl tak docela připraven, pobyt zde však cimprdlichy brzy zocelil a spící panny potřebné bdělosti naučil. Vedoucí výroby Rimon mi vysvětloval plánek výroby „bottled milk“ a jogurtu. Lahve při pasteraci mléka zahřívají pro jistotu 2x, protože někdy dělníci odejdou a nehlídaj teploměr. Když pak teplota poklesne, některé „baktýrija“ přežijí. Ne vždy je však problémem jen pokles teploty. V továrně jednou vypli proud, prý praskl kabel, bác ho. Mlíko v lahvích v parním ohříváku zůstalo místo půl minuty přes hodinu, čehož následkem lezlo z pásu hnědý jak kakao. Na podlaze hromada střepů, strašnej smrad. Pasterační jednotka je prý nejstarší zařízení v hale, onen ďábelský stroj na „steam heating“ ale asi hned tak nevymění, neb stojí majlant.
Dneska se začalo nějak všechno kácet. Najednou se uvolnilo těsnění trubek a začalo stříkat horký mlíko o 90 stupních. Už chápu, proč tady má několik lidí popáleniny v obličeji. Pak zase z jinýho místa začala stříkat horká voda, asi pět metrů daleko a přímo jednomu chlapíkovi pod nohy, až chudák nadskočil a zamečel jako Pepek Vyskoč. Radši sem se zdekoval. Zdejší záchod však nelákal k delšímu dumavému posezení , byl to dosti nevábný kutloch, kde na stěně visela jakási prastará plechová krabice – asi splachovadlo nebo sprcha, dávno nefunkční, leč s mnohoslibným nápisem „Best Niagara“. Rád jsem si zpestřoval denní rozkaz konverzací s mužstvem. Šel kolem maník od myčky lahví. Chtěl jsem s ním navázat družný rozhovor, což, jak jsem se domníval, jsem slibně načal slovy: „Good morning“. Maník: „No ingliš. Tahsí arabí?“ A hned mě zkoušel: „Salám alejkum.“ - na tento smeč jsem však měl připravený return po lajně: „Wa alajkum salám.“ Chlapík pobaveně povídá: „Good!“, otřel si gumáky zacákané louhem a šel zase mýt lahve. Další bod programu je výroba sušeného mléka. Kouknu do hoboků a ze sušáku čouhalo něco s krovkama a nožičkama, zrovinka takové, jako to, co jsem včera vytřepával z kalhot. Zachovávám klid, ale dělníci se stejně smějí mým špatně zakrývaným rozpakům „no co, aspoň nám zvýší obsah dusíku, cha chá.“ „Adžnabí („cizinec“) se štítí cockroaches, muahahá!“ Zvýšit obsah dusíku – no, kdybych si měl vybrat mezi tímhle a melaminem, to by tedy byla jářku pěkná Sofiina volba.


Mmoderní mešita Al-Rahman (1978)

„Mustafa wants to joke with you“
Mým novým spolubesedníkem (chtěl jsem říct spolupracovníkem, ale to by nevystihovalo plně podstatu) v laboratoři je junák jménem Mustafa. Mustafovi je 20 let a pochází z vesnice východně od Aleppa. Má 8 bratrů a 3 sestry. Jednoho dne Mustafa přinesl nějaký jídlo ze své „vilidž“ - opečený brambory, kořeněný jak čert. „Áj bring zis from máj vilidž“ usmíval se vítězoslavně a jeho upřímný úsměv zářil plnou nadějí, že jej jistě někdy přijedu do oné „vilidž“ navštívit, když se tam podávají takovéto lahůdky. Stěžoval si, že v Sýrii nemůžou kluci moc kamarádit s holkama, že si je tatínci moc hlídaj a nepustěj je samotný na krok, vždy je někdo doprovází, většinou starší bratr. Prý za sex s neprovdanou ženou hlavička šmiky šmiky dole. Tak to je teda nářez. No, leccos by to vysvětlovalo …. Když prý budu chtít mluvit na ulici se ženou, které je zahalená, mám dvě možnosti – bud mě zastřelí její otec nebo manžel. Když bude mít jenom šátek, a nezakrytý obličej, tak to je v pohodě, to mě jenom propíchne nožem nebo dostanu pěstí. „He wants to joke with you“, dodává na vysvětlenou Aladin. „Áj will báj ajskrím, jééés?“ chtěl mě Mustafa nalákat na sladké mámení, a opravdu se odpoledne objevil s podivnou beztvarou hmotou zabalenou v něčem, co bylo asi včerejší aleppskou Večerní Prahou. Pobídl mě „Plís tejk zis. It is very gud for jú“, usmívaje se pod čerstvý zmrzlinový knírek. Poté co jsme domlsali sladké pochoutky, rozmazal pečlivě špínu po stole se slovy: „Tu bikam klíín.“


Moderní mešita Al-Rahman (1978)

„You can see women without cloths??“
Mustafa prý slyšel, že v „Úrubbá“ (Evropa) máme takzvané „nahaté pláže“ „wizout cloths“, i tu stal se obzvláště zvídavým, dychtiv zvěděti celou pravdu o této nanejvýše podivné věci. Poté co jsem mu potvrdil, že jest tomu skutečně tak, že nudistické pláže nejsou žádnými fantaziemi pohádkářů o „zkaženém Západu“, byl tím upřímně šokován: „Ju ken sí woman wizaut cloths??“ A hned si zřejmě představil, co by se mu v takovém případě nejspíš přihodilo, a dodal: „What if jór device will come up?“ Vykládal, že pro muslimy je velký problém, když jejich „device come up“, neb Korán zakazuje, ehm, páchati samohanu. A hned doplnil: „How ken jú sólv zis problem? By hend?“ Když jsem toto řešení nevyloučil, ozvalo se v odpověď: „It iz very béd sin!“, čímž Mustafa tuto složitou problematiku s důstojností pravého muslima uzavřel, smějíc se pod rašící knírek. Mustafa se zvídavě dotazoval, zdali mě může přijít navštívit na koleje: „Ken aj vizit jú in jór rúm?“, a tak nějak se při tom zvláštně potutelně usmíval. Aladin mě po straně varoval: „Bí kérful with him“. Mustafa byl hoch zvídavý a tak se jednou zeptal kolik prý je v „Čekíja“ muslimů. Nebyl jsem si docela jist a tak to ze mě lezlo jak z chlupaté velbloudí houně: „Eeeh, one … mmm“„ „One million?“ „No, one hundred“. „One hundred only??“ Mustafa nemohl uvěřit svým uším, je jest u nás pouze sto muslimů, nevím ale, kolik si vlastně představoval, asi aspoň ten milión.


Moderní obchodní třída v Aleppu

„Be carefull with Mustafa!“
Stále bojuji s Mustafovou naprosto jedinečnou anglickou výslovností - říká „botl“, místo „betl“ (battle) a „against“ vyslovuje „ágnest“. Ale nakonec s i vždycky nějak porozumíme. Jeho bezprostřednost je odzbrojující, nicméně v jeho potutelném úsměvu je cosi nevyzpytatelného. Jako by na vás někdo chystal nějakou kulišárnu a už předem se bavil jejím komickým výsledkem. Znovu se mi vybavila Aladinova rada, když říkal: „Bí kérful with Mustafa.“ Asi nemluvil do větru. Ale tehdy jsem byl ještě vskutku greenhornem a nevěděl jsem tak docela, na co bych si měl dát pozor, neznaje ještě rozverné beatnické příběhy Williama Burroughse z cest po severní Africe. Mustafa mě neustále lákal na výlet „tu máj vilidž“. Měli jsme ale organizovaný výlet s Univerzitou, a tak jsem měl výmluvu. Mustafa se ale nedal a hned vyzvídal co další pátek, co že budu dělat. Povídám, že asi zase pojedeme na výlet a Mustafa hned ať prej nejezdim. Pročpak, povídám. Mustafa se potměšile zažulil a přednesl výzvu, které se těžko odolávalo: „Bikóóz - áj want júúú, tu gou wiz mííí, tu máááj vilidž!“ Aladin jen povzdychl a podíval se na mě tak jako že každý svého štěstí strojvůdcem. A že zrovna přijel mlíkař z Ain Dara, šli jsme změřit tučnost a kyselost, abychom tak splnili denní rozkaz. Mustafa, zvěděv pečlivě o mé situaci, neboť můj spolubydlící z kolejí se chystal k odjezdu, zkusil ještě jednou své štěstí: „Your Tadžik friend is leaving today. And júú will bíí aloun in jóór rúm. Mej áj vizit júú in jóór rúm?“ Aladin jen suše zopakoval: „Be carefull with Mustafa …“


Okraj starého města v Aleppu

Žorž se stydí, 3 týdny a ještě domů nenapsal
Vržen do víru událostí, jaksi jsem si neuvědomil, že už je to třetí týden a ještě jsem nenapsal domů. Inu, tehdy to nebylo jako dneska, maily, SMSky, skajpy - tehdy nebylo nic, jeden musel pěkně dopis sesmolit, na poštu zajít, ale taky ouřední hodiny uhlídat a jářku, to tady nebylo jen tak. A tak se mi mé hříchy jednoho dne připomenuly, když mě mudýr pan Usáma volá do kanceláře, že prý mám telefon: „Your parents want to speak with jů!“ A jejda, teď mi to došlo, dyk já eště ten dopis neposlal! Mám to rozepsaný, už už jsem se chystal na poštu, ale to je poráde něco, všelijaký rozptýlení, vejlety, mecheche a pak bumbác, pošta zavřená, a zatím mí nebozí rodičové, 3 týdny zpráv nemaje, rozhodli se zavolat přímo z kanceláře pražské IAESTE. „Ahój, jasně, mám se fajn, co se děje?“ „Však počkej, až jednou budeš mít děti, ty tě to voplatěj, takle nedat vědět, my tady s tátou šílíme, žádnej dopis, nic, nevíme co je s tebou!“ Ojojoj, stydí se Žorž velice a už druhý den pismó posílá a poctivě známku voblizuje.


Madrasa Al-Osmaníja (1730)

Socialismus po syrsku aneb „Nejsou lidi“
Jednoho dne bylo ve fabrice na provoze ticho jak v kostele. Když jsem se ptal, proč mašiny stojí, a nikdo nepracuje, vedoucí výroby Rimon jen pokrčil rameny – „Nejsou lidi. Někdo se třeba vymluví, že mu není dobře, že ho bolí hlava a vůbec nepřijde do práce“. Jak to tak vypadalo, v Sýrii to prostě fungovalo tak, že když se někomu ve státní továrně nechce, tak prostě nepřijde do práce. Každý den tak chybí několik lidí. Proto každý v továrně dělá kde je zrovna potřeba, a jsou tu tzv. „general workers“ co mohou zaskočit jinde. V Al-Shark, jak se zdá, jsou všichni „general workers“. Když nejsou lidi, tak jeden člověk prostě vyjde na ulici a vykřikne – „Hej hola, lidi, nechcete si vydělat nějaký prašule?“ Kdo jde zrovna kolem a chce, tak jde na 1 den pracovat do mlíkárny a ten samý den dostane peníze od toho člověka, který neměl lidi. Byl jsem zvědavý, jak jsou v Sýrii vlastně placeni. Učitelé, dráha, letiště, ti jsou placeni vládou a špatně. Autobusy – je tu pár soukromých společností, těm se vede dobře. Čistič bot, nebo holič, vydělá 14000 SYP za měsíc (50 SYP za jedno ostříhání), inženýr v mlíkárně 4300. Doktor 300-500 za jednu návštěvu pacienta, doktoři se mají ještě relativně nejlíp z těch, co studujou (mají, předpokládám, soukromé praxe). Kvalifikovaní dělníci v továrnách na pneumatiky, dlaždičky, nebo židle, mají o něco lepší mzdy než průměr. Třeba v mlíkárně je průměr 2500, v pivovaře 3500. Vzhledem k tomu že jsem si za své 4 týdny lelkování přišel coby praktikant na 3000 SYP, tak to vlastně byla přímo královská odměna.


Brána Báb Al-Qinnasrin (1256) jedna z 9 bran Aleppa

Mustafa Druhý aneb „Jak si vybrat nevěstu“
Mustafa Druhý, provozní inženýr a dobrý muslim, mi vyprávěl o islámu. Pro místní je pojem „ateista“ něco zcela nepochopitelného, to jsem něco jako naprostý primitiv, chudák „káfir“, „nevěřící“, nemocný nešťastník, kterému jest potřeba vysvětlit aspoň základní věci. Až sem se začal bát, že mě Pánbu potrestá. Příště budu radši „masíhí“, neboli „křesťan“, to ještě tak chápou, co bysem byl jinýho, když sem z „Úrubbá“ (Evropy). Dostal jsem tedy výklad pro zbloudilé, abych neupadl do osidel „džáhilíje“ „zkaženosti“ a temnoty. Takto pravil Mustafa Druhý - kdo se chová dobře, v den posledního soudu bude souzen Bohem a bude mít život věčný v ráji. Kdo ne – „fire in Hell“. Mustafa II. prý nevěří v Darwinovu vývojovou teorii, prý mnoho lidí v „Amríká“ a „Úrubbá“ v ní taky nevěří. Bůh nám seslal mnoho proroků a ti nám řekli, jak máme žít svůj život. Každý národ má svou svatou knihu o tom, jak se má žít podle správné cesty. Třeba nezabíjet živé tvory než jako nutnou potravu a tak. Přece je to na světě dobře zařízeno a vše má svůj řád, tak jak to Alláh chtěl. Snad si nemyslim, že Země a celý Vesmír se vylouply jen tak, mýrnyx týrnyx? To si přece může myslet jenom hňup! Nezpochybnil jsem tedy již více kosmický řád a zvědavě zabrousil na jiné téma. A hleďme, tento Mustaf II. dovedl podati i v této věci obšírného výkladu. Holky se prý v Sýrii vdávají už ve 13, asi si rodiče říkají, pomyslel jsem si, „jak se začnou lejtka zapalovat, radši ať je holka pod čepcem, než se něco semele.“ V 15 už je prý většina provdaná a ve 20 už jsou neprovdaný jen úplný šeredy. Ve 20 už si ji vezme jen nějaký ten „starý pán“. Když si kluk vybírá holku, musí mu stačit, že vidí obličej, což Mustafa II. komentoval nesmrtelnými slovy: „If face bjútiful – all body bjútiful“. Je-li nápadník nedůvěřivý, může poslat svoji sestru, matku, nebo jakoukoli ženu z rodiny a ta mu holku vomrkne a řekne mu, jestli jako je „vše tam kde má bejt“. Když se ti nějaká líbí, můžeš přijít do rodiny a promluvit s ní i s jejím otcem a matkou. Podle její řeči pak poznáš, jestli se k sobě hodíte. Když se ti nelíbí, prostě řekneš „no thanks, goodbye“. Když holka chce toho a toho ženicha, nepotřebuje něčí souhlas, ani otce, to před 100 lety, to byla jiná káva! Muž nepotřebuje nějaký velký majetek, aby se mohl oženit, to přijde na to, někdo není tolik na peníze. Mustafa II. uzavřel svou přednášku o námluvách slovy, která možná vyjadřovala i jeho naději: „Poor man can marry woman, if she loves him.“

První část textu najdete v tištěném čísle časopisu VELbloud 1/2015 – „Středozemí“.