Články dostupné pouze v elektronické formě

Velký bazar, aneb “Jak jsme nesehnali kleštičky na cukr”
(Jiří Prokop)

Bájný Velký bazar, Kapali Carsi, neboli turecky “Krytý bazar”, protože jeho hlavní část je zastřešená, se honosí titulem největšího krytého bazaru světa. Založil jej roku 1461 sultán Mehmed II. Fátih “Dobyvatel”, 9 let po dobytí Cařihradu, přejmenovaném poté na Istanbul. Sloužil jako obchodní zastávka na cestě zboží z Asie do Evropy, postupně se rozrůstal, až se stal se svými 66 ulicemi, 4000 obchody, dílnami, směnárnami, mešitou i policejní stanicí městem sám pro sebe. Nejstarší část původního bazaru, krytá 15 kupolemi a zvaná Eski Bedesten, byla odjakživa centrem, kde se uschovávalo to nejcennější zboží a dodnes je místem, kde se nacházejí nejluxusnější starožitnosti. Za Sulejmana Nádherného byla v 16. st. přistavena další krytá část, Sandal Bedesten, celé ulice a čtvrti bazaru jsou dodnes rozdělené podle cechů a nabízeného zboží. Součástí bazaru jsou i tzv. “hany”, neboli zájezdní hostince, kde nocovali hlavně zahraniční obchodníci. Směrem od centra bazaru se pomalu přesouvá nabídka od luxusního zboží, zlata, stříbra, hedvábí a starožitností, přes tepané nádobí, keramiku, skříňky vykládané perletí, kožené zboží až k běžněmu oblečení, kuchyňskému nádobí a věcem denní potřeby v okrajových čtvrtích, spadajících až dolů k moři směrem na Misir Carsisi, “Egyptský bazar”, a záliv Zlatý roh.

Být čtyřikrát v Istanbulu a nevidět pořádně Velký bazar – to už by pro starobylé město na Bosporu byla téměř urážka. Tak jsem se rozhodl, že to letos v létě napravím, před svou milkou se zaskvěju, a všem předvedu, jaký jsem rozený smlouvač a lev bazarových salónů. V jak bizarní anabázi se ovšem putování po Kapali Carsi promění, neměli jsme ze začátku nejmenšího tušení. Roli ukrutného smlouvače jsem si už pocvičil v přilehlých uličkách u Egyptského bazaru, kde jsem pobavil fousatého Turka prodávajícího měděné tepané cukřenky svým snažením - no ale vždyť smlouvat se přece muší, jsme jednou v Orientu, himbajs šůviks! Z původní ceny 15 lir jsme skončili na 12 lirách a Turek vod vokurek se smál, až se mu knír třásl, že mi to vůbec stálo za to. Inu, úspora v přepočtu 33 korun byla spíše symbolická, to bych měl tak na dva sezamový preclíky u stánku před Aya Sofia a 25 kurušů by mi zbylo pro žebravou bábu na tramvajový zastávce na Aksaray. Zřejmě už i zde se zvyky mění a za hodno smlouvání považují se asi už jen osmanské sběrné surovosti a koberce alespoň tak velké, aby se do nich dal zamotat autobus. Cukřenka byla ovšem pěkná, z Antepu, jak jinak, neb tamní kovotepecká tradice stále žije. K cukřence nicméně hodily by se i kleštičky na cukr, taky pěkně tepané, tady ovšem neměli, tak se ještě mrknem po Velkym bazaru, tam musí bejt kleštiček mraky!

Tak poslední šance – ha, starožitnosti!, v samém srdci bazaru, to by bylo, aby nebylo! Chlapík, stejně jako všichni před ním, překvapený naším skromným přáním, pohrabal se ve svých pokladech a vytáhl cosi, co prohlásil za “very nájs, osmanli – sí z stémp!”. Ale ouha!, ty taky nestály za moc, vypadaly jak pomůcka venkovského obřezávače, a tak hajdy hajdy ke stříbrnému stánku, a hleďme, jaký krásný kousek!, tepaný a nazdobený, těžký jako kombinačky, ale můj ty smutku! - kleštičky za 200 lir, ajvaj, copak sem Rothschild? V tu chvíli připoměl jsem si slova svého spolucestovatele Zejdy na bazaru v Gaziantepu, kde jsme před lety prohlíželi tepané kleštičky, talířky, mlýnky, džezvy a cukřenky, kam jen oko dohlédlo a já si řikal: “No, kleštičky, to koupíš všude, né?”, ale Zejda povídá: “No to si nemysli, tohle už pomalu ani v Istanbulu neseženeš.” Zlatá tato slova došla o tři roky později plného svého potvrzení.

No ale když už jsme tady, juj!, to jsou věci, taková sbírka bizarností se jen tak nevidí, k mání jsou měděné potápěčské helmy snad z doby Járy Cimrmana, kdy sestupoval 20 000 mil pod moře, aby mu řekli: “Teď, teď tu byl!, nějakej Nemo …”, dýmky pěnovky ve tvaru zubící se lebky nebo hlavy s nasazenou plynovou maskou, jak stylové! - do toho si tabák může nacpat jen opravdu otrlý dekadent. Tradiční hlavy sultánů mají tímto novou konkurenci, ale stále táhnou, v další vitríně je dýmka s hlavou sultána připomínající zamračeného Sigmunda Freuda, který jako kdyby říkal: “Nevěřili ste mě, tak tady to máte” a tady to taky máme, další roztodivné kousky, které zdobí například Léda s vilně se usmívajícím labuťákem, vysmátý Dionýsios ověnčený hrozny a nahými kráskami vykukujícími laškovně z rozježených vousů a další, už patřičně zakouřená dýmice, s kyprou nymfou stojící na sloupu, kde na ní zezdola doráží dva rozjuchaní štětinatí kanci. Roztomilá je sbírka bondovských špionážních fotoaparátů, zejména mrňavý foťáček značky Mycro je jak ze Sedmi trpaslíků.

Na prodej jsou listy ze starých lékařských knih, tady máme třeba malou lekci porodnictví s obrázkem jak z mateřídoušky a na něm nahá žena ve vzpěračském podřepu s dítětem v břiše a s lakonickým názvem “zawdža”, neboli arabsky “manželka”. Na dalším listě je názorná lekce pro budoucí dentisty, ještě nedávno možná kováře, na obrázku je obří zub, kde uvnitř dva rohatí čerti přikládají pod kotel, což má zřejmě znázorňovat zlý zubní kaz, hospodařící uvnitř nešťastníkovy stoličky. V zemi Mevlány Dželáladdína Rúmího nesmí chybět obrázky tančících dervišů, starožitné i moderní, a ty bych řekl že velmi zdařilé, načrtnuté jen v několika jednoduchých tazích rozevlátě do prostoru, jako když tryská plazma z neutronové hvězdy. Ve zlatě tu ovšem také máme zdařilá dílka, obří náhrdelník z tepaných zlatých bobkových listů by vyzývavě oblečený na pražské periferní korze způsobil srocení davu a sousedky by pukaly závistí v celých zástupech. Kolikpak to asi váží ... Radši dem, tady to začíná bejt nebezpečný.

O kus dál zase pro změnu brože, třeba ve tvaru otylé stříbrné chobotnice osázené krystaly Swarowski, copak by k tomu asi řekla kniha “Tajná řeč broží” od Madeleine Albright? Krámek ne větší než kozí chlívek napěchovaný pravoslavnými ikonami, u Jóviše!, kde tohle ten chlap všecko sebral? Má tam i biskupskou berlu ovinutou dvěma hady, což zajímavě upomíná na “caduceus”, mytologickou Hermovu hůl. Vedle zase pěkně vyvedená šachová souprava, kde bílé figury tvoří rytíři Templu s helmami připomínajícími kýble na popel, král by ovšem neměl být nikdo menší než Richard Lví srdce. Černé figurky jsou pak vousatí vojáci Saladdinovi, se zahalenou královnou a pěšci připomínajícími naklonovaného trpaslíka Gimliho z Pána Prstenů.

Úplný psytrancový kaleidoskop ovšem předvádí sada veselých hyperbarevných glazovaných zvířátek, až mrazivě připomínajících na Lovecraftovu horrorovou povídku “Barva z kosmu”, nejzdařilejší je duhová sova s očima jak pomněnky, připomínající Hefaistova Buba ze Souboje Titánů. Ukázat něco takového doma ve vitrínce přátelům, hrdým na svůj vytříbený funkcionalistický vkus a velebícím modernu ve všech podobách, by ovšem znamenalo navždy se vyřadit z civilizované společnosti.

Zajímavý obchod na nás vykoukl v jedné z hlavních bazarových uliček, náhle se vedle modře malovaných talířků (samozřejmě všechno Iznik, Iznik, jak jinak), Aladdinových lamp a dervišů tančících na mísách, tričkách i kabelkách, zjevil stříbrný sedmiramenný svícen. A když přijdem blíž, ejhle!, stříbrné, filigránsky zdobené nádobky na koření, chanukový svícen s tureckou hvězdou a půlměsícem, bizarní soupravy lakovaných matrjošek s modlícími se vousatými rabíny a s Mojžíšem korunujícím družinu proroků, a za chvíli už se dáváme do řeči s milým starým pánem o jeho návštěvě Prahy, a jak se mu líbily všecky ty temply a starý hřbitov, ukazoval nám taky knížku o Praze, co si tehdy přivezl. Pak vytáhl z šuplíku pro změnu turecké židovské noviny a smutně ukázal stránku s maďarským neonaci plakátem, burcujícím k jakési domobraně a vyobrazujícím hololebce s bojovně vysunutou bradou (Saturnin se mýlil, jde to!), tohle že tedy v Turecku nezažil. A aby se rozveselil, zeptal se hned, zdalipak jsme slyšeli tu historku o tom maďarským náckovi, co zjistil, že je vlastně Žid, a jak mu pak jeho soudruzi strhli frčky, absurdita téhle příhody byla docela k popukání, dočetli jsme se o tom na netu až po návratu domů, pán to holt měl z první ruky.

Ani nám k našemu překvapení nenabízel nic na prodej, ostatně u nás bylo beztak možno čenichat krejcar už z dálky a nabízet kilové stříbrné svícny někomu, kdo shání kleštičky na cukr za tři liry, by snad bylo pošetilé. No a pak taky na nebi právě vyšla hvězda Večernice a byl pátek, kdy se patří zde menšinovým souvěrcům v tuto požehnanou hodinu kšefty zavříti a věnovati se sedmého dne rozjímání, popřál nám tedy “šabat šalom” a my jsme odešli rozjímat o tom, že i bez kleštiček jest nám navrátiti se domů s veselou myslí, a nakonec co - kdyžtak doma vemu kus měděnýho plechu, nastříhám nůžkama na kuře, trochu to vohnu … - a v tom jako kdybych slyšel doktora Vlacha znovu pronášet řeč o úpadku řemesel.