Články dostupné pouze v elektronické formě

Podrápané mraky aneb „Nebe nad Rijádem“
(Jiří Prokop)

Článkem o mrakodrapech způsobím nespíš jako známý staromilec a architektonická „konzerva“ svým přátelům menší šok. Ale proč ne, naši bližní nás stále překvapují a tak jim taky jedno překvapení uchystám. Mrakodrapy mohou být i pěkné. Nevěříte? Tak vám zkusím naservírovat dva bonbónky, na kterých jsem si v roce 2011 smlsl a nebylo to vůbec špatné. Dvě věže zdobící nebe nad Rijádem se jmenují Burj Al-Mamlakah „Věž Království“ a Burj Al-Faisaliah, v doslovném překladu by mohlo znít „Věž Odhodlání“. Podívejme se nejdříve na tu vyšší z nich, Burj Al-Mamlakah, která je s 302 metry a 99 patry 2. nejvyšší budovou v Saúdské Arábii. Postavená byla v roce 2002 za 400 mil. dolarů společností Kingdom Holding Company, vlastněnou saúdským princem Al-Waleedem bin Talal al-Saud, 29.tým nejbohatším mužem světa podle magazínu Forbes, a považováným za světově nejvlivnějšího Araba. Jedná se o 3. nejvyšší budovu na světě s otvorem, po Světovém finančním centru v Šanghaji a Tuntex Sky Tower na Taiwanu.

Svým nevšedním tvarem, který v horní části obsahuje velký otvor v podobě ženského výstřihu, s lemem připomínajícím náhrdelník, si vysloužil přezdívku „Necklace“, „Náhrdelník“. Nebyli by to ale Češi, se svým humorem, aby si nevymysleli vlastní přízvisko, sice snad méně vznešené, zato však možná ještě o fous přiléhavější, a sice „Otvírák na pivo“. V roce 2002 získal „Otvírák“, navrhovaný ve spolupráci amerických designerů Ellerbe Becket a saúdské firmy Omrania, ocenění Emporis Scyscraper Award za design, jako nejhezčí mrakodrap roku, a také čestné uznání za architekturu od Americého svazu architektů AIA. V noci jeho náhrdelník svítí a postupně mění barvy, což jako orientační bod není špatné, zvlášť když ve finanční čtvrti Olaya v novém Rijádu, s pravoúhlými ulicemi plnými moderních budov, není úplně snadné se vyznat.

56 metrů dlouhý vyhlídkový můstek, „Skybridge“ v 290 metrech je oblíbeným výletním místem saúdských rodinek, je tu i fotograf, který zvěčňuje rozesmáté budulínky v náručích štastně se usmívajícíh tatínků v bílých róbách; jestli se na fotkách usmívají i maminky, nebylo nám díky nikábu vesměs dáno zvěděti. Mnohdy však před panem fotografem žena nikáb svůj překvapivě odhrne, a tam kde sličná tvář se vynoří (to taky není vždycky), tam i noha zvědavce nenápadně se sune. K fotografu oficiálnímu přibyde tak i samozvaný fotoraf neoficiální a dělá jako že nic, že si ho taky objednali. Náš průvodce dobře věděl, k čemu se chystám, a jdouc kolem, nenápadně utrousil: „Don´t take picture of the women“. Nasadil jsem nevinný švejkovský pohled „Já sem lidičky nevinnej“, pohled který říkal: „Ale dyť já jen fotim, aby se tak řeklo, tudlenctu pejzáž, tak nějak jaksi všeobecně, a dycky se mi tam nějaká černá závojnatka přichomejtne, no můžu já za to?“. Pan průvodce si raději odešel zapálit a dělal, že mě nezná. Můj spolucestující mě plísnil: „Jiřino nefoť, víš co řikal pan Ali!“. Pak se zatvářil tak, jakoby chtěl říct: „Ty jednou dostaneš tak přes hubu, že ti ani státní návladnictví nepomůže.“

Raději jsem se tedy kochal pohledem dolů, ovšem vyhlídka z Nebeskémo mostu na město byla toho dne poněkud zakalena, protože se právě přes Rijád přehnala písečná bouře. Nicméně pohled dolů na palmový park pod Věží Království lahodil dostatečně, sezhora vynikne pravidelná geometrie vyžívající se ve fraktálově elipsovitých tvarech. Červenobílá cedule, regulující čilý provoz u Věže, není už odtud vidět; zaujala mě tím, že místo nám známého nápisu „Stop“, je zde arabské „Kéf“, tedy vlastně „Pohoda“, nebo „Klídek“ („a tabáček“, dodali by fanoušci skupiny Chinaski). Inu, podle houstnoucího provozu i vzduchu se zdá, že i zde již začíná být Araby vždy tolik ceněný „kéf“ zbožím stále vzácnějším. Druhou dominantou Rijádu je Burj Al-Faisaliya, s 267 metry a 44 patry 3. nejvyšší v zemi, postavená v roce 2000 společností Al-Faisaliah, založenou nejstarším synem saúdského krále Faisala (1964-1975), Abdullahem Al-Faisal. Design nemá na svědomí nikdo méně známý nežli britský architekt Norman Foster (Foster and Partners) a konstrukční práce firma s dnes o nic méně známým jménem Saudi Binladin Group, ovšem v době vzniku mrakodrapu jméno Bin Ladin Západu ještě mnoho neříkalo, až je o rok později proslavil jeden nehodný stavitelův synek.

Normana Fostera znají hlavně návštěvníci Londýna, viz například proslulá londýnská „Gherkin“, „Okurka“, nebo nová radnice City Hall. Nesmíme zapomenout ani na jeho spolupracovníky z firmy Buro Happold, která už má za sebou zajímavé projekty na Blízkém východě a to místech tak významných, jako je Prorokova mešita, Masjid Al-Nabawi, v Medině, kde vytvořili specielní skládací baldachýny ve tvaru deštníků, kryjících nádvoří mešity. Mrakodrap Burj Al-Faisaliyah považuji za jedno z jejich nejzdařilejších dílek, je tu elegance tvarů a nevšední nápady, které dokázaly oslovit i „fuddy duddy“ staromilce. Čtyřboký špičatý jehlan s hranami jemně prohnutými ven do oblouků, a ozdobným podélným žebrováním, nese ve výšce 195 metrů „zlatou“ kouli s průměrem 24 metrů tvořenou celkem 655 skleněnými trojůhelníkovými panely, průhlednými pouze směrem ven. Tento pozoruhodný tvar byl prý inspirován obyčejným kuličkovým perem neboli propiskou.

Večerní procházka na této vyhlídkové plošině, kdy zapadající slunce vytváří každou chvíli jinak barevné odrazy okolních mrakodrapů na všech panelech, je opravdovou pastvou pro fotografův objektiv, a po soumraku, když se rozsvítí světla a v odrazech skel je vidět blikající náhrdelník v dálce stojícího Otvíráku, dostává podívaná až psychedelický rozměr. Restaurace na vyhlídkové plošině je z těch, o jejichž luxusnosti nelze ani na vteřinu zapochybovat a kde našinec obvykle chvíli oxiduje a okouní, než je díky svým zaprášeným botám rychle odhalen zkušeným personálem coby trhan a obejda, načež jde realizovat své objevitelské puzení focením vlajících černých abáj a nikábů ven na plošinu. Směrem na sever mezi třídou krále Fahda a třídou Olaya svítí elegantní bílá věž Burj Al-Waseel, další třpytivé krystaly roztodivných tvarů vyrůstají z pouště a v dálce jako barevný maják září Burj Al-Mamlaka. Je prostřeno.

Když jsme u té výšky, rozumí se, že Království nechce zaostávat za Dubají, jejíž Burj Khalifa se od roku 2010 tyčí do úctyhodných 828 m coby nejvyšší budova světa. Letos otevřené monstrum Abraj Al-Bait v Mekce, připomínající londýnský Big Ben kombinovaný s newyorskými mrakodrapy 20.tých let a přímo sousedící s areálem Velké mešity Masjid Al-Haram, je se svou 601 m věží Mecca Royal Hotel Clock Tower „pouze“ druhou nejvyšší budovou na světě. Odvěká rivalita Džiddy a Rijádu se má zhmotnit v roce 2016, kdy má být otevřena nová Věž Království, Burj Al-Mamlakah (také zvaná Mile High Tower) v Džiddě. Ta má mít na výšku přesně kilometr a stavět ji bude, stejně jako Abraj Al-Bait, firma Binladin Group. A jaké konkurenty má nová Věž Království v neutuchající honbě za kilometrovou výškou? O tom se lze dočíst třeba na www.popularmechanics.com/technology/engineering/architecture/4343115, v článku „Osm mrakodrapů které posunou hranice designu“.

Jako další kandidáty na kilometrovou Babylónskou věž 21. století tu uvádí například Burj Mubarak Al-Kabir v Kuvajtu, a o slovo se hlásí opět Dubaj, jednak s projektem tří věží spojených mostky a také s věží Nakheel Tower, připomínající kosmickou raketu klíčící ze základů 16 cípé hvězdy. Ani USA nezahálejí a je tu Miami s věží Miapolis a pak na druhém konci světa Tokyo Sky Tower, připomínající japonský chrám. U kilometrové výšky to ale nezůstane, a tak je tu Murjan Tower v Bahrajnu s 1022 metry a … „Dubai strikes again“ s Dubai City Tower a závratnými 2400 metry. A to uvádím jen ty projekty, kde už se ze stadia snění přešlo i do poněkud méně vzletného stadia „kdo to bude platit“ a kde bylo už zveřejněné plánované datum dokončení. Tady už trochu zůstává rozum stát, a člověk se ptá, kde končí architektura a kde už začíná čiré šílenství a co by tomu všemu asi řekl Freud. Zdá se mi, jako bych slyšel recitovat Nerudu: „Nám zdá se, z hvězd že vane hlas: Nuž pojďte, páni, blíže. Jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!"